Rodiče jsou příliš asertivní, dítě potřebuje limit, říká psycholog
Deprese, šikana a třídní boj. Začátek školního roku je pro děti často stresovým obdobím. Podle psychologa Martina Hofmana je množství dětských depresí a sebevražd spojeno se školou. „Ani ne kvůli známkám, ale spíš z toho, že dítě zklamává rodiče,“ říká. Učitelé by podle něj měli žákům zaručit psychickou pohodu.
Jak byste charakterizoval pocity dítěte, které do školní lavice usedne poprvé?
Pro prvňáčky jde o jakýsi rituál, důležitý zlomový moment, kdy dítě dosáhne určité zralosti. Nikoliv náhodou si lidé i po letech dokážou na svůj první školní den vzpomenout. Hodí se slavnostní atmosféru trošku „načechrat“, třeba následnou návštěvou cukrárny. Hodně však záleží na tom, jaké poselství o škole rodiče svému potomkovi dávají. Rozhodně by neměli sdělovat žádné negativní zkušenosti.
Ty se ale dítě někdy dozvídá třeba od starších sourozenců.
To je pravda, přesto mám zkušenost, že většina prvňáčků se do školy těší. Také proto, že na prvním stupni se čím dál víc uplatňuje hravý přístup.
Jakému stresu před zahájením nového školního roku čelí ti starší?
Třeba na druhém stupni se už ono těšení začíná vytrácet, protože se zvyšují nároky na žáky. Dnes možná víc než dříve, jelikož současná společnost je hodně orientovaná na výkon a úspěch. Relativně dost dětských depresí a sebevražd bývá kvůli škole. Ani ne kvůli známkám, ale spíš z toho, že dítě zklamává rodiče. Rodiče by neměli děti deptat přehnaným očekáváním. Na druhé straně děti nemají rády ani častou otázku „Co bylo ve škole?“
Proč?
Protože je v podstatě řečnická a signalizuje formální zájem. Rodiče nejvýše očekávají, že dítě řekne číslo. Jenže namísto toho, aby se ptali na známky, by se měli zajímat o dění ve škole. Ptát se „co ses dnes zajímavého dozvěděl? Co tě bavilo?“ Děti mají různé schopnosti. Někdo dostane jedničku a skoro se nemusí učit, zatímco jiný se nadře na trojku. Velkou bolestí českého školství je červená propiska. Učitel zaškrtne dítěti tři hrubky v diktátě, ale nikdo nebere v potaz, že 97 slov má žák správně. Mělo by se více směřovat ke slovnímu hodnocení.
Bylo těžší provést potomka dětstvím v minulosti, nebo nyní?
Každá doba má svoje. Současnosti vládnou osobní ambice. Někteří rodiče už ve druhé třídě vědí, že jejich Anička bude lékařka a Pepíček právník. Dřív dětem zakazovali chodit ven, dnes je vyhánějí od počítačů. Svět se stále zrychluje. Počítačové hry vytvářejí iluzi velké zábavy, ale vyžadují minimum energie. Digitální technologie jsou na jedné straně velkým pomocníkem, ale ukrývají i rizika.
Co vám v dnešních školách nejvíc vadí?
Asi to, že trochu míříme do opačného extrému. Dřív existovala škola sama pro sebe, učitelé měli autoritu a nepřipustili, aby jim do práce mluvili rodiče. Naopak dnešní rodiče jsou někdy až příliš asertivní. Když se jim něco nelíbí, hned sepisují petice, nebo rovnou přijdou s právníkem. Dítě však potřebuje zažít zdravý limit a není pro něj dobré chránit ho za každou cenu. V ideálním případě má mezi oběma póly panovat důvěra. Tak aby rodič nepřicházel do školy jen na třídní schůzky, ale aby v ní viděl instituci, která je pro něj zajímavá a se kterou lze hladce komunikovat.
Co dělat, když se rodičům zdá, že se jejich ratolest vrací ze školy v nepohodě?
Musí s ním především mluvit. Kolikrát mohou být prvním indikátorem problémů ve škole i tělesné potíže. Dítě bolí břicho, má průjem...
Zabýváte se mimo jiné diagnostikou třídního klimatu. Jak se to dělá?
Těch možností je povícero. S dětmi lze dělat takzvané komunitní kruhy, kdy si sednete do kroužku a jednoduše si s nimi povídáte o tom, jak se ve třídě cítí. K témuž lze použít dotazníky, kresby, scénky. V každé skupině vzniká určité klima a ve třídě je vše složitější tím, že jde o věkově homogenní skupinu, čili roste sklon vzájemně se srovnávat. V takovém počtu nemůžou být všichni kamarádi, vzniká tam boj o moc, vliv, utvářejí se skupinky. Učitelé by se měli o klima ve třídě zajímat.
Vy učitele v tomto směru vzděláváte...
Zajímat se o klima ve třídě je především úlohou třídního učitele a nejde o žádnou dobrovolnou iniciativu. Chápu, že pro učitele matematiky bude asi náročnější vnímat vztahy, proto jsou ve školách poradenská pracoviště, ale základní empatií by měl disponovat každý pedagog. Podle školského zákona je škola zodpovědná za bezpečí žáků a nejen v tom smyslu, aby nevypadli z okna, ale také aby se cítili dobře i psychicky. Právě na pocit bezpečí klade důraz jedna z psychoterapeutických metod zvaná biosyntéza.
Co je jejím obsahem?
Zjednodušeně řečeno, staví na provázanosti psychických a tělesných procesů. Vytvořil ji Angličan David Boadella, který se původně zabýval hyperaktivními dětmi. Povšiml si, že se míjí účinkem, když učitelé tyto žáky nabádají, aby seděli klidně. Namísto napomínání hledal pro ventilování jejich energie hravou cestu. Třeba řekl – tady je matrace a zkus zjistit, kolik je v ní prachu. Dostaň ho z ní. Biosyntéza patří k proudům, které se snaží propojit myšlení s tím, co cítíme a co se děje v těle, zatímco český vzdělávací systém to odděluje. Je založený na vědomostech, kdy dítě musí hodiny sedět ve třídě. V tělocviku se zase soustřeďujeme jen na tělo. V našem speciálním vzdělávacím programu učitele školíme, jak obě roviny propojit.
Může se šikanované dítě z takového zážitku zotavit bez následků?
Může, ale vyžaduje to delší psychoterapeutickou léčbu a individuální podporu, protože takový žák má narušenou základní důvěru v lidi. Šikana je silná intenzivní zkušenost, která ohrožuje bezpečí dítěte, a trauma často přesáhne až do dospělosti. Při jeho léčbě hledáme způsob, jak pocit bezpečí obnovit tak, aby dítě získalo důvěru ve svou sílu.
Můžete to přiblížit na nějakém konkrétním příkladu?
Devět let jsem působil na základní škole jako školní psycholog a během té doby jsem pracoval s chlapcem, který žil jen s maminkou a babičkou. Scházela mu mužská síla, byl trošku zženštělý. Spolužáci to vycítili, posmívali se a ubližovali mu. Při našich schůzkách jsme hledali způsoby, jak posílit jeho sebevědomí, a zapojovali jsme i tělo.
Třeba jsem mu řekl: „Stoupni si a představ si, že jsi strom. Jak se cítíš být pevný?“ Trvalo to asi dva roky, ale když na něj měl v osmé třídě spolužák posměšnou poznámku, ten kluk vstal a začal na něj křičet. Děti zkoprněly. To byl moment zrodu jeho síly, kdy se vůči třídě vymezil. A rázem v ní získal jiné postavení.
Víte něco o jeho dalším osudu?
Zrovna nedávno jsem s ním mluvil, po několika letech. Povídal, že mu tahle zkušenost pomohla. Na střední školu už s dřívějším strachem nevstupoval.
Autor: Ivana Karásková,
- příspěvek upravila Mgr. Monika Gasnárková
