Škola by měla být prostorem pro zažití si pocitu sounáležitosti jak pro děti, tak i pro učitele a rodiče. Všichni aktéři potřebují cítit, že jsou součástí vztahů, že jsou schopní, důležití a musí mít odvahu být nedokonalí (nebát se dělat chyby, z chyby se můžeme následně poučit). V komunikaci by měl být uplatňován partnerský a respektující přístup.

Na prvním místě je budování a podpora vztahu. Získat děti ke spolupráci, dávat jim najevo, že jsme všichni na jedné lodi. Když nezažíváme přijetí, tak se nám spolu nedaří.

Dodávat žákům odvahu, pracovat s pozitivní motivací. Společně si se třídou nastavit pravidla a mantinely, respektovat hranice a pocity, naslouchat si, vnímat jeden druhého (předcházení, prevence nevhodného chování). Učitel může vést podpůrné rozhovory, které napomáhají zjistit zdroje a silné stránky dětí a objevovat účelné způsoby, jak tyto zdroje využívat při zvyšování motivace a angažovanosti žáků, případně při řešení problémů…

To nejdůležitější, co můžeme svým dětem dát je čas a pozornost, kterou jim věnujeme. Nejpodstatnější při tom není to, co říkáme, ale to, co děláme.

Snaha získat pozornost je signál dítěte, které touží po uznání. Učitel nebo rodič musí přestat s dítětem „bojovat“. Spolupráci si musíme získat, nemůžeme ho k ní donutit. Hledat možnosti, jak mu pomoci cítit „důležitým“ pozitivním způsobem.